V kapitole o tenisových začátcích jsme zdůraznili, že rodiče by se měli nad volbou sportu pro své dítě zodpovědně zamyslet. Mnohem lepší je varianta, kdy se do kurtů, raket a tenisáků zblázní dítě samo o sobě. To se ale v praxi nestává často, dítě si tenis oblíbí většinou pod vlivem okolností a okolí (příklad kamarádů, inspirace z televizních přenosů apod.). Zmíněná zodpovědnost je dnes důležitá o to víc, že v současné době je již přístup skoro ke každému sportu komplexnější, časově náročnější a výrazně specializovanější. To již stěží dovoluje věnovat se na kvalitativně vyšší úrovni více sportům současně. Konkrétně u tenisu je to zřejmě způsobeno tím, že se postupně stal ze sezonního sportu (budováním krytých kurtů a hal) sportem celoročním. Tenis patří mezi sporty, které jsou ze zdravotního hlediska poněkud jednostranněji zaměřené. Ne, nemusíte se obávat jít koupit svému dítěti tenisovou obuv, popřípadě novou raketu. Většina sportů je totiž z hlediska zatížení na jednotlivé partie a orgány těla více či méně stereotypní. Výjimku snad tvoří pouze moderní pětiboj a plavání.
Zdravotní rizika tenisu Na první pohled neskýtá tenis z hlediska možných úrazů mnoho rizik. Nejde o sport kontaktní, kde hrozí nebezpečné ataky od soupeře. Představa, že vás soupeř „uhodí“ raketou u sítě raketou je zcela absurdní. To již vám na síti hrozí větší nebezpečí od spoluhráče ve čtyřhře, když se v zápalu boje oba vrhnete na jeden volej. I pádů bývá v tenise minimum, i když jejich riziko přinášejí současné exteriérové umělé gumové povrchy, které po delším dešti kloužou. Zdravotní rizika tedy v tenise přinášejí ne- gativní faktory, které delší dobu působí při hře a tréninku na tenistovo tělo. Úplně nejbanálnějším případem je nevhodně zvolená špatná obuv. V takovém případě to odnesou oděrkami nebo otoky chodidla. (Pozor, nevhodná obuv na tvrdém povrchu má negativní vliv i na páteř!) Nejčastějším tenisovým chronickým zraněním je „tenisový loket“. Atleti ho naopak nazývají „loktem oštěpařským“ a stejně tímto zraněním trpí zedníci či zahradníci vodorovně sestříhávající keře. Jedná se o dlouho- dobé bolestivé zranění úponů šlach a mnohdy i loketního kloubu, na němž vznikají milimetrové výrůstky. Příčin může být několik. Nevhodně vyvážená raketa, nevhodné napětí výpletu (pozor, výplet by se měl měnit zhruba po padesáti hodinách hraní, i když nepraskne, jeho uzlíky se uvolňují a napětí se mění) nebo hraní s těžkými míči (kolikrát ho způ- sobí vlhké míče „nacucané“ z mokrých kurtů, když je deštivá sezona). Častou příčinou „tenisového lokte“ je špatná technika hraní, způsobu- jící nadměrné přetěžování lokte. Důsledné dodržování zásad z předešlých kapitol této knihy může působit i, v tomto případě, terapeuticky. V opačném případě může často k úplnému vyléčení lokte dovést až chi- rurgická operace. Hlavní zásadou, nejen u tenisového tréninku a hry, je nikdy nepokračo- vat ve hře s bolestí. A to jak v případě zranění, tak i chronické bolesti. Ani obstřiky, byť od erudovaného lékaře, se nedoporučují. Mnohdy totiž zamezují určit právě práh bolesti. Největším zdravotním rizikem při tenisu je onemocnění svalů, kloubů a páteře či únavové zlomeniny způsobené poněkud jednostrannější tréninkovou i herní zátěží. A právě tady prevenci výrazně napomáhá strečink.
Strečink Ještě než byl strečink definován, říkalo se obdobným cvičením protaho- vání. Pojem strečink označuje systematický proces prodlužování vazivové tkáně, svalů i dalších tkání s kladným působením na klouby i kostru a v neposlední řadě přispívající k prohloubení celkové tělesné i duševní relaxace. Obecně zvyšuje celkovou pohyblivost, tělesnou flexibilitu a vede ke zlepšení sportovní výkonnosti. V zásadě by se měl provádět za odborné asistence (nebo by měl být alespoň průběžně konzultován s pří- slušným specialistou). Je přínosem pouze v tom případě, pokud je prováděn správnou technikou. Správně prováděný strečink má vliv na: statickou pohyblivost (rozsah pohybu je dán bez ohledu na jeho rychlost – například gymnastický rozštěp); dynamickou pohyblivost (například skoky, odrazy, rytmický pohyb); funkční pohyblivost (využití maximálního rozsahu kloubní pohyblivosti); aktivní pohyblivost (rozumí se tím rozsah pohybu při volním použití svalů bez vnější pomoci), která může být statická, nebo dynamická. V optimálním případě by měly být strečinkové sestavy vytvořeny přímo na míru nejen jednotlivým sportům, ale také s přihlédnutím k individuál- ním dispozicím jednotlivce. K účinnosti a vlivu strečinku na organismus přispívá, když je prováděn pravidelně. Protažení všech svalových skupin by nemělo trvat více než čtvrt hodiny. Konkrétní série cvičení by se měla správně dvakrát až třikrát opakovat v desetisekundové frekvenci. Pokud se cviky provádějí pouze jedenkrát, protažení svalu by mělo trvat deset sekund až půl minuty. Cviky se provádějí vždy pro obě poloviny těla. Tenisté v pravidelném tréninku by měli tedy strečinku věnovat čtvrtho- dinku každý den, a to buď před tréninkovou zátěží, nebo po ní. Takový strečink napomůže, při tréninkové a zápasové zátěži, k optimální regeneraci a předcházení zranění svalů a pohybového aparátu. Specializovaná sestava strečinku pro tenisty se zaměřuje zejména na následující partie těla: nohy (kotníky a chodidla); lýtka; zadní stranu stehen; vnitřní stranu ste- hen; přední stranu stehen; kyčle a hýždě; spodní část trupu; horní část zad; krk a šíji; prsní svaly; ramena; paže a zápěstí.
Rozcvičení je nutné před každým tréninkem, pro děti je vhodné vybrat několik cviků, které se opakují před každou hodinou – děti si je osvojí a časem jsou schopny provádět rozcvičení samy a automaticky.
Strečink by se neměl provádět v případech, pokud je příslušný pohyb blokován kostí, po nedávno prodělané fraktuře kostí, při zánětlivém kloubním procesu, po zjištění osteoporózy, po nedávném vymknutí kloubu, není-li kloub stabilní, při chronických cévních a kožních onemocněních a při ztrátě funkce nebo snížení pohybového rozsahu. Rizikem nesprávně prováděného strečinku je, že může někdy vést k přílišné hypermobilitě, destabilizaci kloubů a jejich nadměrnému uvolňování.
Vzhledem k tomu, že děti nemohou plně pochopit význam a důsledky strečinku v plné šíři, je úkolem trenéra, respektive rodičů, je s těmito aspekty přístupnou a srozumitelnou formou seznámit a postupně je i vést.
Pro hlubší poznatky z oboru strečinku, pochopení jeho zákonitostí a sezná- mení se s doporučovanými konkrétními prvky a sestavami lze doporučit knihu předního světového odborníka Michaela J. Altera, která pod názvem Strečink (311 protahovacích prvků pro 41 sportů) vyšla v nakladatelství Grada v roce 1999.
Posilování u dětí
Nedílnou součástí přípravného procesu každého sportovního tréninku je i posilování. Vzhledem k tělesné konstituci a stadiu vývoje se posilovací trénink pro děti ve věku pěti až deseti let doporučuje pouze ve velice omezené míře.
Samotný posilovací trénink se liší v jednotlivých obdobích sezony. Jiný je v jarním přípravném období mezi koncem zimní (halové) sezony a počátkem letní (období března a dubna), odlišný pak v zimním přípravném období po letní sezoně (konec října, listopad, prosinec) a specifický zase v průběhu sezony při zápasovém zatížení.
K rozvoji síly u dětí slouží převážně cviky s využitím hmotnosti vlast- ního těla. Za příklad mohou sloužit: lehy-sedy, kliky, „žabáci“, „klokani“ a různé skoky sounož i po jedné noze.
Vynikajícím pomocníkem silového tréninku je těžší míč – medicinbal. Dětem ve věku do deseti let je doporučován do váhy 1 kg, třináctiletímohou používat již dvoukilogramový a medicinbal tříkilogramový a těžší bývá určen spíše dorostencům nad patnáct let. Jeho výhodou je obrovská možnost začlenění posilovacích prvků do řady soutěživých her a štafetových závodů. Tím se trénink posilování stává pro děti atraktivním a záživným. Medicinbal zároveň při individuálním tréninku skýtá řadu možností specializované přípravy pro tenis. Odhody tohoto těžkého míče mohou simulovat postavení a pohyby při forhendu, respektive bekhendu. U starších dětí vhodně volenými sestavami s medicinbalem působíme na posilování břišních svalů.
Další využívanou pomůckou pro oblast posilování u dětí je tzv. expander. Ač to zní exoticky, jedná se o obyčejnou gumovou smyčku, jejímž prostřednictvím se dá provádět nespočet posilovacích sestav a prvků.
Mezi drobné posilovací pomůcky, když už jsme u výrobků z pryže, řadíme i kroužek z pevné gumy na posilování zápěstí. Cvičení s ním je jednodu- ché, probíhá pouze svíráním a rozevíráním pěsti. Výhodou tohoto kroužku je, že ho můžeme mít kdekoliv v kapse. A posilovat se dá v hromadných dopravních prostředcích, v autě, během čekání někde ve frontě, ale i při nudném filmu v kině! Názory odborníků však varují – posilování zápěstí se nemá v dětském věku přehánět.
Kompenzační cviky
Tenisový trénink je ze somaticko-fyzikálního hlediska zátěžově zaměřen pouze na některé části těla, respektive často na pouhý jeden z párových orgánů (ruce, nohy, části páteře). To může mít nepříznivý vliv na stavbu těla a další vývoj dítěte. Proto je nezbytné zařazovat do tréninkového pro- cesu nejen regenerační a relaxační cvičení, ale také cviky, které přímo kompenzují zátěž na některé části těla. Přímo na kurtech (respektive u zdi) je dobré někdy, po skončení vlastního herního tréninku, odehrát alespoň čtvrthodinku pinkáním s raketou v nehrající ruce (u praváka v levé, u leváka naopak).
Velkou úlohu by měl mít v této oblasti výše popsaný strečink. K posilování a kompenzaci nezatěžovaných orgánů může docházet i různými hody míčkem, medicinbalem, skoky s odrazem z „neodrazové“ nohy a samo- zřejmě i za pomoci výše zmíněného expanderu. Nespornou výhodou tenisu je, že i v menších oddílech bývají, mimo specializovaných trenérů, často členy erudovaní odborníci-lékaři, kteří s vámi jistě ochotně proberou případné dotazy kolem vhodné fyzické zátěže s přihlédnutím k dispo- zicím a fyzické konstituci vašeho dítěte.
Doplňkové sporty
Jak jsme již v úvodu této kapitoly předeslali, u dětí je důležitá sportovní všestrannost. Všeobecná sportovní příprava vytváří potřebný základ pro rozvoj a vývoj pozdějších speciálních zdatností, rozvíjí všechny základní tělesné vlastnosti a napomáhá vyrovnanému vývoji nejen u dětí.
Všeobecný trénink je stejně důležitý jako trénink speciální. Provozování dalších druhů sportů a jejich jednotlivých disciplín příznivě napomáhá i samotnému tenisovému vývoji. V mnoha případech pouze díky nim nedochází k předčasným odchodům malých tenisových talentů v důsledku jednostranného fyzického i psychického opotřebení.
Všeobecný trénink tenistů je nedílnou a důležitou součástí jejich přípravy. Až do pubertálního věku by neměl nikdy v přípravě chybět. Spolu s dozráváním dítěte se postupně kvalitativně zlepšuje specializovaný tenisový trénink. Ten těží právě ze všeobecného základu. Pochopitelně, to vše závisí na individualitě jednotlivce, jeho časových možnostech, zájmech a vývojovém stadiu.
Které sporty, vzhledem k charakteristice a potřebám tenisového výcviku, zvolit? Vodítkem vám může být následující rozdělení:
Vhodné sporty, u kterých je charakter cvičení obdobný pohybům při tenise a tím dochází k transferu a rozvíjení pro tenis pozitivních tělesných vlastností. Řadíme mezi ně atletické běhy, košíkovou, házenou, kopanou, běh na lyžích, turistiku, baseball, orientační běh a další.
Neutrální sporty, u kterých sice nedochází k výraznějšímu transferu tělesných vlastností, ale jejich provozování nikterak negativně neovliv- ňuje tenisové dovednosti. Mezi ně patří např. golf, sjezdové lyžování, lední hokej, cyklistika, odbíjená či plavání.
Nevhodné sporty, jejichž soustavnějším provozováním se narušuje automatika tenisových dovedností, zmenšuje se jejich plynulost a plasticita. Z nich je možné jmenovat: vzpírání, úpolové sporty, moderní gymnastiku, stolní tenis, squash, badminton, vodní pólo a další.
Možná se divíte, že se ve skupině nevhodných sportů ocitly zdánlivě tenisu podobné sporty, jako badminton, squash a stolní tenis. A někdo i namítne, že třeba evropský šampion ve stolním tenisu Milan Orlowski hrával docela úspěšně tenis na velice obstojné úrovni. Z hlediska pohybových stereotypů však hrozí – zejména u dětí – k zafixování nežáoucích pohybových stereotypů, ovlivněných právě těmito sporty. Naopak plavání je uváděno ve druhé skupině zdánlivě „neutrálních“ sportů, není však vhodné jít si zaplavat v průběhu rozehraného tenisového turnaje. Po hodince plavání při následném zápase dítěti natolik ztěžknou nohy, že se bude po kurtu jen ploužit. Samozřejmě, nic neplatí absolutně. Neznamená to, že čas od času provozovaný v rozumné míře provozovaný třeba rekreační badminton by odsoudil dítě do tenisového propadliště.
