Také jste od svého trenéra slyšeli: „Podrž míč na raketě?“ , nebo veď míč na raketě a podobně? Ano pokyny tohoto typu používá mnoho trenérů, jsou dobré nebo špatné, pomohou hráči? Touto problematikou se asi nejvíce zabývali němečtí tenisoví odborníci. Původně se domnívali, že lze míč na raketě přijmout, vědomě ho nést do požadovaného směru. Toto vše na kusy roztrhal asi nejkontroverznější tenisový vědec Richard Schönborn.
Podle jeho výzkumů se kontaktní čas míč-raketa pohybuje okolo 0,003-0,005 s, podle rychlosti míče je kontaktní délky asi 12 cm, v průběhu však dojde k deformaci míče, výpletu a rámu rakety. Vědomé vedení míče na raketě je tedy vyloučeno. Spočítáno a podtrženo: během třísetového zápasu se styk míče s raketou při odehraných 500 úderů redukuje na pohé 2 sekundy,
Moment zásahu míče hraje v tenise rozhodující roli, je to ale okamžik, který neumí centrální nervový systém registrovat ani ovlivnit. Proč tedy většina trenérů současnosti stále používá výrazy jako veď míč na raketě, doprovoď úder,…. Zejména asi proto, že výše sdělené informace neznají, a ti, kteří je znají, se snaží hráče na bod kontaktu rakety s míčem co nejlépe připravit. O úspěchu úderu tedy nerozhoduje ani nápřah ani protažení úderu, ale pouze poloha rakety v okamžiku kontaktu výpletu s míčem. Odchylka polohy hlavy rakety jen o 10 stupňů způsobí až 7 metrový rozptyl míče v bodu dopadu.
Na precizní poloze hlavy rakety při úderu se podílí mnoho svalů (komplexnost a koordinační přesnost). Jakmile je úder zahájen, nelze již korektury provést, na důležitosti nabývá timing a rytnus úderu. Krátce před kontaktem rakety s míčem např. při liftovaném forhnedu hrají důležitou roli: rotace ramenních, prsních svalů, zemní reaktivní síla, svaly předloktí a zápěstí (ulnární flexe- pohyb raketou vzhůru – přechází do radilání flexe a palmární flexe až do bodu úderu). Časové rozpětí této fáze úderu je krátké a neopravitelné. Je nutné vše optimálně poskládat. Právě v této části úderu se odlišuje absolutní světová špička od ostatních hráčů, jejich precizní jemná koordinace této fáze úderu spolu s improvizační schopností je dána jednak motorickým talentem, alei kvalitou tréninku. Rozhoduje ekonomičnost nasazení síly a schopnost přirozeného švihu. Zápěstí je pevné pouze ve zlomku vteřiny střetu s míčem. Co následuje po střetu rakety s míčem je pro úspěch úderu naprosro bezvýznamné (připoměňme cca 0,004 s), hráč nemá na úder žádný vliv. Z toho vyplývá, že protažení úderu je naprosto přirozené stejně jako u hodu míčem a není třeba je začátečníky učit.
Postavení – poloha rakety je v momentě kontaktu s míčem víceméně u všech úderů kolmá (úhel dopadu se rovná úhlu odrazu). Postavení rakety se musí ale přizpůsobit plánované dráze míče – nízký volej, vysoký volej, čop, topspin.
Proč se tedy řeší nápřah a protažení úderu, když je prakticky o všem rozhodnuto, hlavně proto, aby raketa směřovala do bodu zásahu optimálně, a aby i protažení úderu bylo přirozené.
