Většina rodičů se domnívá, že individuální trénink je nejlepší a nejefektivnější možnou formou přípravy jejich dítěte. Samozřejmě, zčásti je na tom mnoho pravdy, ale neplatí to za všech okolností, pro všechny věkové kategorie i veškeré etapy sportovní přípravy. Zejména pro začátečníky, jak již bylo zmíněno v předešlých kapitolkách, je skupinový trénink mnohem vhodnější i výhodnější (a to nejen po finanční stránce). Pojem individuální trénink chápeme jako trénink jednoho hráče s trenérem, eventuálně dvou hráčů řízený trenérem, který aktivně do hry nezasahuje. Tato druhá forma nepřichází v úvahu v případě začátečníků. Z jednoduchého důvodu – dva začátečníci si spolu nezahrají. Navíc, cílem trenéra je naučit děti správnou techniku, což je dlouhodobý proces. Obecně vzato, až do 13. roku věku dítěte se neustále „piluje“ a cizeluje technika úderů. Individuální trénink je nejprospěšnější a nejpotřebnější na úrovni hráčů, kteří již dokážou udržet míček ve hře z dobře nahraných míčů, ale sami nejsou ještě mezi sebou schopni hrát. Samostatný trénink nejlépe slouží k plnění těchto úkolů: oprava chyb; zvyšování jistoty; stimulování a zvýšení motivace hráče; aplikace moderních metod tréninku; zdokonalování hráčových slabších úderů. Samotný trénink zpravidla probíhá tak, že trenér hraje opakovaně údery s hráčem. Sám stojí blíž k síti a vrací míčky volejem, což má řadu výhod: míč je kratší dobu ve vzduchu a tréninková jednotka je tím intenzivnější; trenér je blíž hráči a lépe kontroluje jeho údery a postavení; míče brané z volejů jsou pro začátečníky méně obtížné; z menší vzdálenosti může trenér přesněji nahrávat; hra volejů klade menší nároky na pohyb trenéra.
Rovněž je možné použít herní cvičení s nahrávacím košem míčků nebo nahrávacím strojem. Zejména pro techniku úderů jsou tyto formy „drilového“ tréninku velice potřebné. Jejich velkou nevýhodou je – zvláště u dětských svěřenců – poměrná jednotvárnost a nezáživnost. Dětské tréninkové hodiny se proto snažíme zpestřit využitím různých pomůcek (terče) či kombinací se soutěživě hravou formou trénování. I z důvodů dětské pozornosti a soustředění dbáme na to, aby byl trénink dostatečně pestrý a záživný. Možný průběh jednotky individuálního tréninku úvod, nástup, představení hodiny; rozcvičení a zhodnocení; ukázka a vysvětlení dovedností; předvedení cviku (drilu), který bude náplní jednotky; provádění drilového cviku; pozorování – zpětná vazba kvalit a dovedností; herní situace formou atraktivních soutěží; vychladnutí, protažení, zhodnocení; doporučení ke zhodnocení a příprava na příští tréninkovou jednotku. Ukázka úderů Přísloví, že „ukázka je víc než tisíc slov“ platí i v tenisové přípravě. Trenér musí být schopen předvést svěřenci vzornou a jasnou vizuální ukázku požadovaného úderu. Při takové úderové demonstraci je třeba dodržovat několik následujících doporučovaných zásad: před zahájením samotné demonstrace důkladně vysvětlit, proč je takové hraní úderů nezbytné a jak všechny jeho fáze využít; celou ukázku převádět velice jasně, čitelně a pomalu; předvést nejprve celý úder a potom ho rozfázovat do jednotlivých částí; identifikovat a demonstrovat relace míče, rakety a těla; zabezpečit, aby svěřenec ukázku důkladně viděl; několikrát ukázku zopakovat; samotnou ukázku doprovázet dostatečně srozumitelným slovním výkladem a klíčová slova užívat souběžně s průběhem demonstrace (např.: „zezadu – dopředu“).
Příklad individuální tréninkové jednotky začátečníka deset minut rozcvičení (z toho pět minut aerobní aktivita – běh, švihadlo apod., pět minut protažení + švihová gymnastika); trénink s nácvikem podání: 1) házení, 2) stínované podání (bez míče), 3) nadhoz (dbát, aby se nadhozený míček vracel zpět do nadhazující ruky), 4) trénovaný podává do pole pro podání z postavení blízko u sítě, po zažití a zlepšování se postupuje postupně dozadu, směrem k základní čáře; nácvik pro zdokonalování volejů a smečů: 1) vedení míčku po zemi raketou (před tělem a pokud možno po linii čáry), 2) stínování volejů na trenažéru, 3) zdokonalování vlastních volejů s trenérem (forhen- dový a bekhendový volej zvlášť), 4) smeč (trenér může pro lepší přesnost a ekonomičtější využití hodiny nadhazovat rukou zblízka); nácvik pro zdokonalování základních úderů: 1) stínování forhendu a bekhendu na trenažéru, 2) zdokonalování forhendu a bekhendu s trenérem, 3) modelovaný „zápas“ na malém hřišti s molitanovým míčkem (buď na 3 gemy, či na „prodloužený“ tie-break – např. do získání patnácti bodů); na závěr opět stínování základních úderů na trenažéru. Každá tréninková jednotka by měla začínat podáním, jelikož tenisový ser- vis je koordinačně nejnáročnější úder. Během tréninkové fáze, kdy trenér sbírá míčky, je velice dobré nechat dítě odpočinout a před další fází pro- vádět opakované stínování základních úderů popřípadě volejů na trenažéru. Svěřenci si tak průběžně a neustále osvojují správné pohyby, které jsou z vlastní hry s míčem většinou více či méně „rozhozené“. A nyní se budeme věnovat, pro většinu z vás aktuálnější formě dětského tréninku – skupinovému tréninku.
