„Všem pochybovačům mnohokrát děkuji!
Byli to právě oni, kdo mě vždy tlačil kupředu.“

Usain Bolt, bývalý jamajský sprinter, mnohonásobný
olympijský vítěz a držitel světových rekordů na krátké tratě

Motivace je základní stavební kámen k praktikování sportu a dosahování sportovních výkonů. Bez motivace bychom ani ty nejtalentovanější sportovce neviděli na hřišti. Někdy se možná ptáme, odkud profesionální sportovci motivaci čerpají. U některých sportů už v prvním kole polovina sportovců vypadne, takže pro ně soutěž končí a jedou domů. A tak existují sportovci, kteří několik týdnů za sebou nevyhrají jediný zápas. Přesto však každý den znova vstanou, tvrdě trénují, správně jedí, dostatečně spí a pečují o své fyzické a duševní zdraví. Jsou lidé, kteří si myslí, že to tito sportovci dělají pouze pro peníze a slávu. Faktem ale je, že velké peněžní částky, kontrakty se
sponzory a celosvětový věhlas jsou dány pouze malému počtu vrcholových sportovců. Většina závodních sportovců má peněz málo, nemůže si platit vlastního kouče a široké publikum o nich nikdy ani neslyšelo. Tito sportovci mají proto zcela jinou motivaci. Snaží se docílit určitého osobního cíle, chtějí sami sebe rozvíjet tím, že jezdí po světě a vše si sami zařídí. Nebo to dělají čistě pro radost ze sportu. A jaký je efekt těchto různých motivů? 

Co může sportovec, rodič, klubový funkcionář nebo kouč udělat pro to, aby motivaci optimalizoval a vytvořil správné podmínky?

Je nezbytné si uvědomit, že od prvního dne, kdy je dítě zapsáno na určitý trénink, ovlivňuje motivace jeho chování, a to ať už se jedná o pečlivou přípravu sportovní tašky na první trénink (vedení), nebo o samostatné cvičení navíc (protože trénování je dítěti příjemné nebo proto, že ho okolí pochválilo za to, že se naučilo něco nového či projevilo oddanost, případně po ne zcela dobrém začátku zvýšilo úsilí a začalo se zlepšovat…). Míra motivace může být zdrojem spokojenosti a hrdosti, zároveň ale i zdrojem nepochopení, nebo dokonce frustrace rodičů, spolutrénujících, trenéra/kouče či sportovních organizátorů.

Velký vliv na motivaci má stanovení cílů. Dosažení cílů (neboli pocit úspěchu) se postará o růst sebedůvěry a stanovení cílů se postará o růst motivace. Stanovení cílů je výzvou, která nás donutí hledat nové strategie, umožní evaluaci a nasměruje naše snažení. S cílem před očima víme, kam míříme…

Pochopení motivace, oddanosti sportu, vedení a bojovnosti 

Získali jsme první dojem o tom, co znamenají termíny motivace, oddanost sportu, vedení a bojovnost a také proč jsou pro sportovce tak důležité. 

Vnitřní a vnější motivace

Motivaci lze také analyzovat na základě rozdělení na vnitřní a vnější. U vnitřní motivace stojí v centru potěšení z činnosti samotné. Sportovec si užívá sport – motivace tedy přichází zevnitř. U vnější motivace jde o ocenění z okolí. Pokud netrénujeme, nebudeme vybráni do dobrého týmu a ztratíme své postavení, nedostaneme od rodičů novou výbavu atd. Nyní se podívejme na rozdíly mezi vnitřní a vnější motivací a na jejich důsledky v praxi.

Vnitřní motivace

Když je sportovec vnitřně motivován, jedná se o zdroj motivace zcela uvnitř něj. Těší ho, co dělá. Zcela se věnuje této aktivitě nebo rozvoji nutných schopností a užívá si radost z toho, co dělá. Sport sám je pro něj zajímavý, takže tvrdě trénovat, vydržet a investovat do něj hodně času považuje za samozřejmé. Je dokonce schopen akceptovat i trest za to, že se tomuto potěšení věnuje tak dlouho. Dítě, které ví, že už musí jít domů, ale nechce opustit činnost,která mu přináší tolik potěšení, přestože ví, že bude za pozdní příchod domů potrestáno, je rovněž vnitřně velmi motivované.

Vnitřní motivaci je možné rozdělit do tří podkategorií:

1. Faktory úspěchu – sportovec chce ukázat svoje schopnosti a uspět. V centru stojí zažití úspěchu. Chce docílit výsledků a ukázat, které specifické schopnosti vyvinul. (Tak se může golfista radovat, že umí krásně čipovat na green, hráč badmintonu hrát smeče ve vysokém výskoku a bruslař provádět velmi ostré zatáčky na ledu atd.)

2. Faktory stimulující – sportovec se chce těšit z napětí při závodu, zažít flow
neboli plynutí. To je stav, kdy jsou lidé tak koncentrovaní na svoji činnost, že zapomenou na všechno kolem sebe. Tato zkušenost je velice příjemná, proto člověk často udělá vše jen proto, aby si tento pocit zopakoval. (Plavci je příjemný způsob, jakým se pohybuje ve vodě, lyžař si užívá, když provádí rychle za sebou zatáčky a drží rovnováhu atd.)

3. Faktory znalosti – jedná se o sportovcovu zvědavost, chuť něco se naučit a pochopit, jak to funguje. V centru stojí zlepšení znalostí. Sportovce fascinuje nová technika, nový materiál, něco nového, co může vymyslet nebo vyzkoušet. (Tenista může mít radost z toho, že ví, jaké problémy udělá soupeři pomocí tzv. kickservice atd.)

S vnitřní motivací souvisejí i tři psychologické touhy člověka: touha po schopnosti, touha po autonomii a touha někam patřit. A právě pomocí jedné nebo více z těchto tužeb můžeme mít jakožto trenéři, rodiče, funkcionáři či vedoucí v klubu na sportovce vliv.

1. Touha po schopnosti: Sportovec touží po tom, aby měl úspěch. Pokud nikdy nezažije úspěch, je pro něj obtížné, ne-li přímo nemožné, aby sportu věnoval energii. Úspěch

zažijeme při dosažení svého cíle. Cíl může být různý. Může to být například cíl technický, jako je vylepšení techniky běhu u triatlonového atleta, tak aby ztrácel méně energie. Jestliže se mu cíle podaří dosáhnout, zažívá sportovec potěšení a je motivován k tomu věnovat sportu energii a čas.

Celý text byl použit a více se dočtete v knize : Mentální trénink v individuálních sportech, kterou vydala společnost Grada autorské dvojici Jan Pavel . Alena Pavlová. Tuto publikaci lze jednoduše zakoupit buď ve formátu PDF nebo v tištěné verzi na stránkách vydavatele www.grada.cz nebo ve vybraných knihkupectvích.

„Sebedůvěra je ve hře nejdůležitějším individuálním aspektem. A nezáleží na tom, jak velký je váš přirozený talent, existuje jen jedna cesta, jak sebedůvěru získat a následně si ji i udržet – prací.“

Jack Nicklaus, bývalý americký hráč golfu;
získal titul nejlepšího mužského sportovce 20. století v individuálních sportech

Sebedůvěra ovlivňuje sportovní výkon nejrůznějším způsobem. Velké sebevědomí se může postarat o to, že v důležitých momentech podá sportovec svůj nejlepší výkon a po celou dobu hry zůstane motivován, jelikož věří, že je schopen dosáhnout svých osobních cílů. Sportovci s velkou sebedůvěrou jsou iniciativnější a v různých situacích vykazují větší sebejistotu. Uvědomují si, že špatný výkon nebo prohra jsou občas normální, proto na to nahlížejí jako na motivaci k dosažení svého cíle. To, že v sebe někdo věří, lze poznat na výrazu očí, na způsobu chůze, držení těla, na tom, jakým způsobem mluví,ale a i na tom, jak dokáže bojovat. Ztráta sebevědomí má proto negativní vliv na výkon, způsob hry, ale i na přesnost. Získání potřebné sebedůvěry zpět může někdy stát více času než zahojení zranění.
Fakt, že právě teď čtete tuto část , možná znamená, že nemáte o zdravou dávku sebedůvěry nouzi. Anebo si možná myslíte, že by vaše sebedůvěra mohla být na sportovišti (nebo i mimo něj) o trochu lepší. Nebo hledáte způsob, jak sportovcům pomoci překonávat jejich strach z neúspěchu, případně máte na starosti tým mladých sportovců a hledáte správný způsob, jak je vést, aby i oni našli tu správnou dávku sebedůvěry. Ať už je vaše situace jakákoliv,

potřebujete znát jasnou a dobře podloženou odpověď použitelnou přímo v praxi na následující dvě otázky:

1. Co mi dodává sebedůvěru?

2. Co mi sebedůvěru bere?

Sebevědomí sportovci budou dříve přesvědčeni o tom, že dokážou více,dále a lépe. Neustupují totiž před výzvou. Sportovci s menší sebedůvěrou často ani nepomyslí, že by mohli dosáhnout něčeho lépe, a i proto se někdy ani neodváží o to pokusit. Sebevědomí zde hraje opravdu velikou roli. Už teď tedy můžeme použít první radu založenou na zmíněném úvodním cvičení.

Ve sportu zkrátka můžeme dokázat víc, než si myslíme! V mnoha situacích dokážeme víc, než si myslíme!

JAK ROZVÍJET SEBEDŮVĚRU U MALÝCH DĚTÍ

Každý z nás chce zajisté podporovat rozvíjení sebedůvěry u (malých) dětí.
Děti, které jsou sebevědomé, pociťují více radosti z činností, které dělají, cítí
se lépe v různých sociálních situacích, častěji se ukazují ve svém nejlepším světle, jsou příjemnější, šťastnější, prokazují větší iniciativu a jsou méně vystaveny šikaně. Obecně jsou děti citlivější na pozitivní efekty toho, co umějí,než dospělí. Dospělí jsou formovaní a v průběhu let se u nich již jisté základní chování (tedy způsob myšlení) vyvinulo. Jejich věcná nebo osobní orientace již vznikla. Někteří jsou zvyklí myslet především na zlepšení svého stylu, jiní myslí na to, že chtějí (nebo že musejí) být lepší než ostatní. I proto je u dětí nezbytné, aby se u nich správně vyvinuly jejich schopnosti. V okolí, které je orientované na schopnosti, se pak naučí hledat zejména vnitřní důvody. A to je velmi důležité pro růst sebedůvěry. Vedle toho jsou děti citlivější na tři již zmíněné faktory, které tvoří model sebedůvěry: úspěch, imitaci a zpětnou vazba neboli feedback. Zažít úspěch je tedy pro děti ještě důležitější než pro
dospělé. Mnoho programů pro malé soutěžící s tím počítá a pracuje s různými úrovněmi, přizpůsobenými pravidly a s vhodným materiálem. A jelikož jsou všechny stupně výcviku uzpůsobeny dětem, zažijou tak mnohem více úspěchů, než kdyby musely akceptovat pravidla pro sport dospělých a používat velké a těžké materiály vhodné pro dospělé. Sport tak může být provozován mnohem jednodušeji, přičemž jeho základní idea zůstane zachována. Děti jsou dále velmi citivé na imitaci. Učí se především vizuálně a jsou zvyklé věci imitovat. Také platí, že čím více se jim model (příklad)podobá, tím lépe. Dobrý trenér to ví, a nechá proto dítě občas něco předvést.

Zejména když se jedná o něco nového, co je třeba se naučit a co ještě (tak dobře) samy neumějí, rychleji si řeknou: „Když to umí on, zvládnu to taky.“
Děti velmi reagují na zpětnou vazbu. Jak jsme již zmínili, poměr odměna ku trestu (neboli pozitivní ku negativnímu), by měl být v poměru čtyři ku jedné.
Uděláme velmi dobře, když se u dětí budeme snažit o poměr deset ku jedné!
S negativním feedbackem musíme být u dětí vždy velice opatrní, a to v jakékoliv formě.

To platí také pro mimoslovní komunikaci kouče nebo rodičů.
Výraz vašeho obličeje je pro děti velmi důležitý. Děti vnímají trenéra, který se neusmívá, jako že se „zlobí“. Při mnoha dětských programech se udílejí pochvalné nálepky jako ocenění některých výkonů a diplomy po ukončení her nebo jejich částí – a to má velký význam!

Celý text byl použit a více se dočtete v knize : Mentální trénink v individuálních sportech, kterou vydala společnost Grada autorské dvojici Jan Pavel . Alena Pavlová. Tuto publikaci lze jednoduše zakoupit buď ve formátu PDF nebo tištěnou verzi na stránkách vydavatele www.grada.cz nebo ve vybraných knihkupectvích.

EMOCE

Jedním ze sportů, který ve sportovcích vyvolává silné emoce, je tenis. Příkladem hráče, známého vysokou emocionální expresí (tedy výbušnou povahou) a záchvaty zlosti, je bývalý tenista John McEnroe. Sám ke svým emocím poznamenal: „Rád bych toho lva v sobě zkrotil, ovšem bez uhašení vnitřního ohně.“

Je důležité si uvědomit, že i pozitivní emoce zanechávají výraznou stopu.
Tak například badmintonista Lin Dan či golfista Tiger Woods dokázali své
vítězné body řádně oslavit. Když sportovec slaví vítězný bod, dostaví se u něj
pozitivní emoce. Pokud sportovec považuje to, co právě udělal, za hloupou
chybu, nastává u něj emoce negativní. Dá se proto říct, že si každý sám diktuje vlastní emoce tím, jakou nálepku udělí za konkrétní situace svému výkonu. V emočních projevech navíc existují velké individuální rozdíly a jakožto sportovní diváci můžeme denně pozorovat desítky individuálních projevů emocí u mužů-sportovců a u žen-sportovkyň.

Sami sportovci své emoce většinou popisují jakožto pozitivní nebo negativní. Pozitivní emoce mohou představovat hrdé pocity z dobrého výkonu či z vítězství, případně vzrušení ze závodu samotného. Oproti tomu negativní emoce mohou způsobit frustraci z prohry, zlost na vlastní špatný výkon,případně strach ze zranění. Na rozdíl od toho, co sportovci sami pociťují,nemusejí pozitivní emoce vždy vést k lepšímu výsledku (stejně jako negativní emoce nevedou vždy k výsledku horšímu). Hrdý pocit z vítězství přináší zejména pocit uspokojení, zároveň však může způsobit hlad po lepších výkonech, což může mít za následek zhoršení příštího výkonu a snížení úrovně.

Stejně tak negativní emoce (frustrace a zlost) mohou sportovce motivovat k tvrdému tréninku a následně vést ke zlepšení výkonu.

Přesnější rozdělení emocí ukážeme pomocí kombinace dvou protichůdných principů. Na jedné straně stojí aktivující a tlumicí emoce a na straně druhé se pak nacházejí emoce příjemné a nepříjemné.

Obr. 5 Rozdělení emocí

Emoce, které pravidelně prožíváme, můžeme umístit do tohoto vzoru. Je důležité si uvědomit, které emoce nám jakožto sportovcům pomáhají zvýšit výkon a které náš výkon naopak zhoršují.

• Příjemné a aktivující emoce považujeme za optimální pro zvýšení výkonu. Takové emoce se starají o zvýšení snahy a úsilí, zvyšují sebedůvěru a snižují negativní napětí. Potěšení ze hry a následný úspěch se postarají o to, že sportovci ve sportu pokračují.

• Příjemné a tlumicí emoce jsou často pociťovány pozitivně, avšak výkon nijak nezlepšují. To je způsobeno tím, že takové emoce sportovci dávají pocit, že cíle už bylo dosaženo. Takové pocity přicházejí zejména v okamžiku, kdy sportovec vede v utkání či závodě a domnívá se, že má výhru v kapse.


• Nepříjemné aktivující emoce nejsou pro hráče vždy příjemné, ale zato dokážou již v krátkém čase dát impuls k potřebné motivaci. Nejsme zastánci toho, že by sportovec neměl v žádném případě projevit svou frustraci nebo naštvanost, ovšem měl by tak učinit pouze za podmínek, že mu tento projev nevezme chuť dál bojovat, případně jej jeho zloba zcela neochromí.

• Nepříjemné (tlumicí) emoce jsou tím nejhorším, co může soutěžícího potkat. Nejenže přinášejí opravdu špatné pocity, ale zároveň se postarají i o špatný výkon. Sportovce ovlivňují dvěma způsoby. Některé (jako například panika) se mohou postarat o to, že se sportovec příliš snaží,ale přitom je až enormně napjatý. Technické provedení se tím dostávádo problémů. Jiné emoce (jako například zoufalství ze situace, která se
zdá být bezvýchodná) vedou k tomu, že sportovec zcela ztuhne a již není schopen akce.

Je takový stav výjimečný? Rozhodně ne! Emoce k soutěži patří, každý sportovec je v menší či ve větší míře prožívá.

Celý text je čerpán a více se dočtete v knize : Mentální trénink v individuálních sportech, kterou vydala společnost Grada autorské dvojici Jan Pavel . Alena Pavlová.

Tuto publikaci lze jednoduše zakoupit buď ve formátu PDF nebo v tištěné verzi na stránkách vydavatele www.grada.cz nebo ve vybraných knihkupectvích.