
Trenér mládeže je osobou, na kterou se kladou ty nejvyšší nároky. Heslo „nejlepší trenéři dětem“ má svou trvalou hodnotu a platnost, a to nejen v tenise. Tenisový trenér by měl nejen naučit děti hrubou tenisovou techniku v jednoduchých, přiměřených podmínkách. Zároveň by jim měl nenásilnou formou přiblížit úskalí pravidel, měl by se starat se o jejich stálou dobrou pohodu, mít na zřeteli bezpečné prostředí pro všechny svěřence. Děti by se na trénink i trenéra měly těšit a nikoliv na tenis chodit „z povinnosti“, jako většinou absolvují školní docházku. Řekneme si, co všechno by měl takový „vzorový“ tenisový trenér splňovat a obsáhnout. Hlavním předpokladem k trénování je znalost tenisové hry, její techniky, tenisových zákonitostí a pravidel, historie tenisu, materiálu a základní technologie tenisových pomůcek (raket, výpletů a míčů). K samozřejmostem by měla u trenéra patřit schopnost demonstrace úderů, talent nahrávat kvalitně míče a umění hrát přiměřené výměny se svými svěřenci. Trenér by se měl rovněž opírat o teoretické základy sportovních věd (biomechaniky, aplikované sportovní psychologie, základy sportovního lékařství, první pomoci i výživových programů a jejich dopadů na organismus). Dále do vlastností dobrého tenisového trenéra určitě patří zásadní pedagogické znalosti a nadprůměrné komunikační schopnosti, psychologická vyzrálost a hlavně schopnost empatie (vžít se a vcítit se do myšlenkových pochodů dětí). To vše mu umožní podporovat v jeho svěřencích pocity sebedůvěry, samostatnosti i pozitivního pohledu nejen na sport, ale vůbec na okolní svět. Souhrn toho všeho (a ještě něco nedefinovatelné navíc) může trenérovi dodat přirozenou autoritu a uznávanou vůdčí pozici u dětí.
Další úlohou trenéra je na základě obratnostních, výkonnostních i morálně volních vlastností svěřenců a v součinnosti s jejich vrozenými dispozicemi včas a správně rozpoznat míru jejich budoucích možností pro eventuální závodní tenis.U trenérů tenisových přípravek a školiček je nutná i jistá diplomacie a takt. Ne vždy se dobře sděluje rodičům, že jejich potomek tenisovým talentem zrovna neoplývá, ale může být špičkovým odborníkem v jiném oboru a rekreační tenis může hrát pro radost a rád třeba až do důchodového věku
Skupinový trénink klade, jak již bylo naznačeno, na trenéra další specifické nároky. Musí být organizačně (skoro až manažersky) na výši, konkrétně kruhový trénink si přímo vyžaduje dokonalé periferní vidění, kdy trenér musí dohlížet třeba na pět různých stanovišť najednou. Trenér by měl ve svých svěřencích napomáhat pěstovat smysl pro spravedlnost a poctivost, také by měl rozvíjet jejich soudržnost, kamarádství a podporovat kolektivního ducha. To je u tenisu, jako individuálního sportu, velmi důležité. Dítě potřebuje cítit, že není na kurtu samo, že je členem nějaké party, že je součástí oddílu či týmu. Později, u závodních hráčů, by měl trenér správně vyhodnotit pohybové, úderové i fyzické možnosti a napomáhat jim hledat ten nejefektivnější styl a zápasovou taktiku. Po přečtení předcházejících řádek se vám může zdát, že každý trenér by měl být nějaký renesanční člověk s vystudovanou psychologií, tělovýchovnou fakultou, ještě doplněnou o fakultu lékařskou. Že by měl umět vysypat z rukávu třeba i o půlnoci všechny vítěze a vítězky Wimbledonu v celé jeho historii a povahově by měl být minimálně na úrovni vzorného Mirka Dušína z Rychlých šípů. Tak to tedy určitě ne! Naopak, taková dokonalost by děti určitě dříve či později odra- dila. Asi jako učitel, tvrdící, že na jedničku umí pouze on sám. Ale osobnost, to takový trenér být musí. Jaký by takový trenér být neměl? Určitě není žádoucí frustrovat svěřence a upřednostňovat výsledky nad dobrým pocitem ze hry (nebo dokonce v cestě za vítězstvím za každou cenu učit děti podvádět či je nutit k nestylové hře v duchu „účel světí prostředky“). Nepříliš dobrého trenéra také snadno rozpoznáte tak, že během tréninku svých svěřenců sedí na rozhodcovské stoličce či lavičce a čte si noviny. Dalším negativním příkladem je typ trenéra stavějícího „vojensky“ skupinu dětí do pozoru, který své halasné výkřiky během tréninku doprovází pronikavým pískotem píšťalky. Takových příkladů jistě vydalo na několik dalších stránek. Ale jsou to spíše zjednodušené karikatury.